Cranfieldské strasti a slasti

Nabíháme v pondělí 12.10. na devátou do školy. Induction Week je již díkybohu za námi a pomyslná vrata mého prvního předmětu právě otevřela svoji náruč. Usedám do lavice v již důvěrně známé posluchárně a natěšeně čekám na příchod prvního misionáře Paula Burgesse, tedy člověka, který se usadil do pozice lídra tohoto modulu. Vchází muž nezajímavých tělesných proporcí, avšak už trochu zajímavějších obličejových znaků. Více než cokoliv jiného mi tato osoba připomíná křížence mezi syslem, krysou a kapybarou. Inu, naučila jsem se tady potlačovat jakékoliv prvotní pocity a úsudky o lidech, protože to by se tady v tomto světě neskutečného počtu různých kultur a civilizací člověk asi zbláznil. Pokorně čekám a Paul se svým natolik typickým nosovým projevem rozjíždí svůj úvod do světa modulu Principles of Sustainability. První den se též nese v duchu neurčitých a obecných přednášek, které mi nevnesou takřka žádné nové poznatky do mého šuplíku znalostí o trvalé udržitelnosti. Trochu mě to nebaví, ale scéna se střídá a během celého týdne Paula střídají stále další a další učitelé. Například jsem byla ohromena tím, že Ind dokáže být tak černý, jak jen si to ani neumíte představit a dokonce jsem pojala podezření, že je černější než černoch ze subsaharské Afriky.

A tak tak nějak plyne celý týden, v zásadě nezajímavě a monotónně. Mám tedy alespoň spoustu času studovat okolní spolužáky. My jsme totiž spojeni s nějakými dalšími kurzy, takže naštěstí nesedíme jen v ubohém počtu 7 lidí, ale v méně ubohém počtu asi 40 studentů. Moji cenu za nejdebilnější otázky vyhrála již během Induction Weeku jistá Venezuelka neznámého jména a příjmení. Má takový hrozně medový úsměv na tváři, velký zadek a pořád pokyvuje a pokyvuje, jakože se vším souhlasí a je hrozně taková nadšená ze všeho. Osobně si myslím, že to myslí dobře a je to taková srdcařka od přírody, ale její neustálé pokyvování a dosti hlasitý vokální doprovod ke všemu tomu pokyvování mi postupem času stále častěji a častěji zdvihá adrenalin v krvi. A co je hlavní, nejsem sama. Kdykoliv její ruka vyletí k nebesům a dožaduje se pozornosti, několik lidí okolo otráveně povzdychne. Ke konci týdne se její frekvence vystřelování ruky do vzduchu stále zvyšuje.

Hned první den jsme obdrželi zadání úkolu, který budeme muset plnit v rámci našeho studijního týdne a zároveň jsme jako bonusový úkol dostali vytvořit skupinovou prezentaci na další téma. Fasuji nějaké papíry se vším tím nemožným zadáním a docela mě baví moje rozdělení do skupiny. Jsem asi zcela náhodně zařazena do skupiny s Michalem a Thomasem, naším spolužákem. Ještě víc mi přijde zábavnější skupinka vedle mě, která se společně španělsky utvrzuje, že to snad do té angličtiny nějak přepíší. Dodatek Paula Burgesse, že kdyby byl někdo náhodou nespokojen s diverzitou jeho skupinky, může vznést do večera námitky. Španělové vedle mě ztichnou a já Michalovi anglicky dodám, že na to serem.

A tak proto ve středu odpoledne dáváme schůzku s Michalem a Thomasem v knihovně a hledáme nějaké tiché místo, kde bychom domluvili strukturu naší three men show. Nemyslím zrovna tiché místo pro nás, ale rozhodně takové, které by učinilo navzdory našim vášnivým debatám také ticho pro ostatní. Moje znovunabyté anglické sebevědomí mě ihned vede za stolečkem Informace a nastiňuji náš problém. Než se naděju, ochotný pán nám právě rezervuje celou jednu místnost a tváří se u toho hrozně váženě. Já potichu dodávám, že jakože chceme připravit jen krátkou prezentaci a nemusím kvůli tomu zaseknout celou jedno studovnu. Nic naplat, za minutu sedíme ve studovně a já se musím s Michalem hrozně smát tomu, že by mě ještě před půl rokem nenapadlo, že budu takhle suverénně někde v Anglii na Univerzitě bookovat celý místnosti a tvářit se hrozně serious, že dělám doopravdickou vědu a potřebuju taky nějaký to zázemí. No a taky že si takhle v pohodě sednu s Britem ke stolu a řeknu mu prostě, co má dělat…

Čtvrtek se nese v duchu opakovaného trýznění mé soustředěnosti na přednášky – prohrávám, a nekonečného maratonu vystřelující ruky Venezuelanky – ten naopak vyhrává. Pátek má přídomek workshop a je to nejnudnější část týdne. Štafeta 13 prezentací přerušovaná nepravidelně pravidelnými coffee breaky a misionářskými proslovy Paula Burgesse činí ze dne neskutečně nekonečnou peripetii, která je zakončena až poslední třináctou prezentací – naší. Povídáme něco o tom, jaký super potenciál mají v oblasti kolem Cranfieldu ve využití obnovitelných zdrojů skládky a pak se všichni hrozně učeně na něco ptají. A tak skončila první část modulu 1, řečeno ta pasivní. Od této chvíle mi začíná odpočítávat čas Assignment a já sedím u stolu s jeho zadáním „What are the renewable energy options with the reclamation and restoration of brickwork, quarry, and landfill sites in the Marston Vale?” a nevím, kde začít.

Marston Vale je 155 km² rozlehlá oblast, která se rozkládá na území mezi Milton Keynes a Bedfordem, tedy v oblasti, kterou já už takřka zcela důvěrně znám – Cranfieldsko, Marston Moretaine a cesty do Bedu a Miltnu včetně přilehlých pokusů o lesy a louky. Je to oblast, kde v minulém století vrcholila těžba jílu a zdejší fabrika na výrobu cihel London Brick Company patřila k největším továrnám tohoto druhu na světě – ne-li opravdu největší. Zdejší krajina je proto silně poznamenaná pozůstatky této činnosti, mezi které patří staré lomy a poslední čtyři komíny továrny, které jsou dnes již památkově chráněné. Větší i menší lomy byly kupříkladu zatopeny či využity pro skládkování odpadu, takže tu máme minimálně dva velké rybníky s hloubkou až 30 m a tři skládky odpadu. Dvě z nich jsou už uzavřené a skládkový plyn se z nich dále využívá jako zdroj energie. V každém případě je v tomto území na poměry střední Anglii snaha rekultivovat krajinu a všechny kousky lesíků a přírodních zajímavostí zde náleží jednomu parku The Forest of Marston Vale. Centrum tohoto parku se nachází hned u Marston Moretianu a jak už dobře víte, pro mě docela oblíbené místo.

A tak jsme si taky řekli, že když už teda píšeme něco tady o té oblasti a konkrétně o těch lomech a cihlách, bylo by dost cool se dojet podívat do toho posledního nerekultivovaného lomu, co se nachází kousek od Marston Moretainu. Já už tento lom znám již z mé první víkendové výpravy z konce srpna, ale když vám konečně dojde proč a jak vznikl a že ty okolní podivné kopce roztodivného tvaru nejsou stavební pokusy mimozemšťanů, ale zavezené skládky, je potřeba to jít všechno znovu prozkoumat. Budím ze stojanu svoje kolo a vydáváme se spolu s Michalem a Míšou (pozor, taky na kole) na výlet. První problém, Míša má obrovské kolo. Druhý problém, Michal má dětské kolo. Řešíme tuto krizi půjčených kol, že si Míša sedá na malé kolo a Michal na velké. Vzniká třetí problém, Míša má pro změnu malé kolo a Michal velké.

Jedeme mojí stezkou do Marstonu, kde zjišťuji, že Kevinům dům a dokonce i jeho auto stále stojí na svých základech a v době mé nepřítomnosti se tam evidentně nezměnilo vůbec nic. Jen někdo zatáhnul záclony v mém pokoji. Po prohlídce oficiálně přístupného parku převádíme kola přes závoru a jedeme do areálu starého lomu. Ještě nakrademe nějaká jablka a pak už jsme v prostoru, kde je na poměry anglické něco tak úchvatného jako příroda, co si dělá, co chce. Michal pobíhá jako smyslů zbavený, asi stejně jako já tady prvně a původně naplánovaný výlet do lomu a zpět se mění na cestu do lomu, v lomu a možná někdy zpět. Ráda bych shrnula naše bytí v platu lomu do několika bodů.

1) "Furt králíka, každej den máme králíka, ani Piňďa už to nežere." Je pravda, že Anglie je přemnožená králíkama, ale tady si snad králíci uvědomili, že dokud nezačnou požírat sami sebe, tak se furt můžou množit. Tak se množí a vesele si tady poskakujou a zatím žerou trávu.

2) Kromě králíků se tady přemnožily ještě cihly, a aby taky ne, když právě zde je jejich lůno zrození. Takže to vypadá asi tak, že tu a tam zakopnete o kus cihly trčící ze země, která ještě zvesela poukazuje na svoji matku London Brick Company a občas balancujete přes polo zarostlé hromady dalších cihel. Pravdou je, že tyhle hromady už jsou někde takřka neviditelné a většina cihel se začala pomalu rozpadávat pravděpodobně zas zpátky na jíl, ale nemůžete se zbavit pocitu, že někdo sem začal tyhle staré cihly opět navážet v zoufalé touze zachránit svět od utopení se v oranžových londýnských kvádrech. Londýnská cihla však není kdovíjaká cihla, abyste si nemysleli. Ona totiž má na jedné své straně takový dolík, který dle mého názoru byl už v tom minulém století vyroben proto, aby si dne 17.10. mohla Anička dovést na svoji kolej jednu takovou cihlu a udělat si z ní květináč. No a tak mám dneska za okny takové cihly dvě, bují mi z nich natrhaný rozchodník z lomu a až budu mít zase další cestu okolo lomu (nikdy to není cesta okolo, ale cíleně k), tak rozšířím svůj parapet o další neskutečně stylovej doplněk mého pokoje.  

3) Šavlozubá srnka a zapomenutá kánoi. Vydáváme se dále do nitra lomu a otevírá se před námi hlavní plato lomu, které je ze dvou stran obehnáno železniční tratí, kde každou chvíli prosviští nějaký vlak. Ačkoliv se zdá, že lom je přeplněn králíky a cihlami, ve skutečnosti je toto místo naprosto odříznuté, obrovské a tiché a navíc není vidět moc civilizace v okolí. Máte tady z toho takový podivný pocit a ten se ještě prohlubuje, když se náš zrak střetává se zrakem dalšího magického tvora pod námi pod stěnou lomu. Moje bryskní dedukce mi rychle napovídá, že tohle není ani cihla ani králík ba dokonce ani zajíc. Srnka to ale taky není, na tu to je moc nízké a prdelaté. Nemá to ocas, není to dokonce ani liška ale má to takový děsivý šelmovský výraz. Tak co to k sakru je? Zmizelo to. Sestupujeme do plata lomu, které je zarostlé raně sukcesní vegetací a protkané mokřady s orobinci. Další magický tvor na nás vejrá z poměrně vzdáleného hrbolu a než se nadějeme, v dálce se střídavě objevují a mizí další tito podobní tvorové. Říkám si, že si pro jistotu nechám tu cyklistickou helmu, co mám na hlavě a kdyby mi chtěl nějaký tento tvor skočit po krku, bude se mi s ochranou hlavy bít lépe. Shledávám dokonce i svoji výhodu v cyklistických rukavicích a jen lituji, že jediný nůž v naší skupince vlastní Michal.

Zkoumáme zdejší geologické podloží a jdeme také zkoumat centrální mokřad, kde se nám zdá, že na protějším břehu leží v rákosí kánoi. Obcházíme složitě celý zdejší mokřad a věřte tomu nebo ne, prostě si takhle někdo přijel kánoí do prázdného opuštěného lomu, kde nikdy nemohlo být něco jako řeka a pak ji tu prostě zapomněl. Takže si teď uprostřed Marstonského lomu leží žlutá kánoi již zpola mumifikovaná pískem a prošpikovaná rákosím a travinami, což ve mně stále znova a znova dmýchá pocit, že jestli je něco na světě nemožné, tak v Anglii se to stane možným ne-li samozřejmým. Ještě než se pomalu navracíme zpátky do světa, nacházíme v rákosí ozobanou kostru onoho magického tvora a to, že ta kostra vlastní zuby připomínající krvelačné tesáky nám cestu zpátky ke stěně lomu značně urychlí.

O den dva později sedím u počítače, zuřivě datluju svůj assignment, opečovávám svůj květináč a už vím, že magický tvor se nejmenuje šavlozubá srnka, ale muntžak a je to jelen původem z Číny a Tchaj-wanu, který byl sem do oblasti Bedfordshiru zavlečen už v 19. století. Tak či tak, pro mě první náznak dangerous wildlifu v Anglii, aby taky ne, pravděpodobně jsme byli prvními a zas posledními návštěvníky tohoto lomu od dob své slávy výroby cihel. Teda až na ty zpropadený králíky.