Cranfieldské strasti a slasti

Všechny aspekty mého ubytovacího zařízení nasvědčují tomu, že úklid bude jen jedním z celé řady nesporných benefitů, které nyní vyjmenuji. Tak především cena. Dvacet tisíc měsíčně za pokoj velikosti krabičky od zápalek přece neutrhne uklízečce pracky, aby mi jednou za čtrnáct dní nevyluxovala můj blankytně modrý a evidentně podle množství skvrn a fleků loni rozprostřený zátěžový koberec. Za druhé jsem přeci studentem britské vysoké školy a jak se sluší a patří, studenti jsou tak zaneprázdněni studiemi, že nějaké podřadné mytí umyvadla či zrcadla nepatří do jejich kompetence. Za třetí se obávám, že úklid v Anglii je bezesporu velice dangerous disciplínou a vyžaduje znát především základy první pomoci a elementární poznatky při manipulaci s vysavačem a nebezpečnou elektřinou. Další věcí je pocit, že si tu žijeme jako na hotelu. Ono totiž Mitchell Hall při zběžné prohlídce jako hotel vypadá. Malebný car park, honosné křídlo vchodových dveří, nablyštěná recepce, trapné kytky v květináčích, modrá kožený křesílka a paní recepční v saku, pochopitelně vždy připravena. Bohužel pocit, že žijete na hotelu končí protipožárními dveřmi do vašeho pokoje. Otevíráte dveře jako Alenka v říši divů a doufáte přinejmenším ve vodní postel a fontánku uprostřed pokoje. Jediné, co vás při vstupu do vaší ubikace překvapí, že na tom nejnechutnějším zátěžáku, který si neumíte ani představit ze starých socialistických seriálů, nemáte uprostřed pokoje táborák a místo postele otep slámy. Posledním a pátým aspektem je bezesporu váš Meal card a to vlastně tematiku hotelu jenom dokresluje. Vylezete ráno v pyžamu a pantoflích s beránkem, sejdete k recepci sedmero protipožárními dveřmi a ocitnete se v ráji naší supr čupr kantýny, kde místo cashe zamáváte svoji magickou meal kartou a jdete si nacpat břuch výživově kvalitní a zdraví prospěšnou anglickou snídaní.

Ano, tak to není. Není všechno zlato, co se třpytí a například procesy a zážitky, jenž musíte díky absenci úklidové služby za pronájem pokoje dvacet tisíc měsíčně podstupovat, stojí za zmínku. Takže třeba to luxování, to je pohádka pro labužníky. Představte si, že ten výstavní koberec neidentifikovatelné barvy jednoho dne shledáte, že to množství ťupek a drobků není součástí jeho designu, ale součástí vašeho nepořádku a odhodláte se k akci, které přezdívám Velký přesun pozemních sil. Prvně je potřeba sestoupit labyrintem útrob Mitchell Hallu k již zmíněné recepci, která je samozřejmě na opačné straně baráku. Požádáte o lux, upíšete se na ďáblovu kartičku v čase xx kradu cranfieldský vysavač a očekáváte, že vám někdo zapůjčí nějakou vysokovýkonnou mašinku. Obdržíte černočerveného Henryho, kterého nejdřív mezi změtí vysávací hadice hledáte a pak si ho ještě spletete s beruškou sedmitečnou. Milého vysavače Henryho – pozor, v repertoáru figuruje Henry I. a Henry II. – čapnete do podpaží a vykročíte. Milej Henry je navzdory miniaturní velikosti těžkej jako prase, ale budiž. Táhnete ho a po dvou metrech vám vysávací hadice ústící z Henryho místo nosu zdivočí a přinejmenším třímetrová trubka začne splašeně plandat okolo vašeho těla. Zkrotit Henryho nos je úkol hoden Jamese Bonda, proto postupujete rychlostí šneka, jednou rukou držíte Henryho za držadlo a druhou rukou krotíte jeho chobot. A pak dorazíte k prvním protipožárním dveřím a nastává problém, jak otevřít dveře, procpat se dveřmi, procpat Henryho dveřmi, procpat Henryho chobot dveřmi a přitom neztratit důstojnost…

Za sedmero chodbami a sedmero dveřmi konečně stojíte s tím debilem před svým pokojem, zbroceni potem, s namoženou rukou a pocuchaným sebevědomým, nemluvě o tom, že si neumíte představit, jak probíhá vysokohorský výstup s Henrym po schodech do prvního patra. Obyčejně otvírám dveře, nakopu Henryho do zadku a zchvácena padám na svoji postel. Ještě mne totiž čeká boj s luxem, který zapomněl, že luxování by měl být hlavní náplní jeho práce a pak samozřejmě zábavnější cesta zpátky s Henrym na recepci.

Na pokoji mám okno, díky bohu. Při studiu zdejších místností jsem došla k názoru, že okno není standardním vybavením místností. Ale jsem z těch šťastnějších, a tak v ceně těch dvaceti tisíc táců mám i normální průhledné okno. Tedy průhledné… Ze strany mého pokoje ho čas od času činím průhledným, ale není v mých silách tuto činnosti provést i z venkovní strany, protože díky desetitisícům studentů, co po celé Británii páchali sebevraždy z prvního patra na trávník, Anglie zakázala otevírací okna a můžu být vlastně ráda, že si otevřu větračku. Někdy okolo Vánoc jsme obdrželi e-mail, že se chystá obr akce mytí oken a že se máme připravit na rušení osobního prostoru, protože nám umejou zvenku okna. Já jsem se těšila, protože jsem očekávala, že standardním postupem mytí okna je nejenom mytí okna samotného, ale i přilehlých prostor a to hlavně parapetu. Již při nástupu na kolej jsem obdivně studovala množství hmyzu v různých stádiích rozkladu na mém skvostně bílém a roky nemytím parapetě. Byla jsem sto provést očistu parapetu, ale šíře otevřené větračky mi nedovolila výstup z okna. A tak jsem čekala na tento spásný mail a během celého půl roku sledovala, jak se z několika ještě rozpoznatelných můr, much a jepic stávají černé chomáčky připomínající stará hovna. Vánoce uplynuly, já se navrátila zpátky na Cranfield a čekalo mne lehké zklamání, okna umyta ještě nebyla. Uplynul tak měsíc a já si v sobotu ráno/dopoledne ležím v zajetí mučivé kocoviny ve své posteli a kde se vzalo, tu se vzalo, na okno mi těžce dopadne smeták a začne mi šmudlat okenní tabule. Moje panika vzrůstá, přece mi nikdo nebude čumět až do pokoje, pravda že nezatahování závěs je můj problém, ale v sobotu ráno? Tak se rozhoduju pro nejjednodušší taktiku – dělám, že spím. Když se ale nikdo neobjevuje, ačkoliv slyším hlasy, opatrně vstávám a vykukuju ven. Dva týpci se smetákem délky sloního údu šmrdlaj ze země každé okno a než stihnu vyndat foťák a vytvořit nezapomenutelnou fotografii, usoudí, že špína půl zdraví a jdou k dalšímu oknu. Nejenže mi každý sebemenší déšť prokáže lepší službu než tito pánové se sloním údem, ale že by se namáhali odstranit moje mrtvolky ubohého hmyzu, to ne. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, můžu být ráda, že mi neshodili moje cihlové květináče.

Velké prádlo. To je také věc k popukání. Máme prádelnu a to dokonce v prostorách Mitchell Hallu a věřte nebo ne, existuje webová stránka, na které můžete zjistit, která pračka nebo sušička právě pracuje nebo ne. Není totiž většího zklamání, než když dojdete s plným batohem do prádelny a snažíte se jednu z těch čtyř praček otevřít navzdory rozjetému pracímu programu. A tak čekujete tu webovou stránku a hlídáte, kdy se objeví prázdná pračka a běžíte. Samozřejmě zase přes těch pohádkových sedmero chodeb a sedmero protipožárních dveří, proto doporučuju nenosit svoje špinavé prádlo v igelitových taškách, ale nandat si ho do batohu. A tak se stává celkem často, že po mitchellovských chodbách potkáváte osoby, co táhnou kufr nebo nesou pytel pro mrtvoly. Následuje celkem oprávněná otázka: „stěhuješ se?“ Odpověď zní: „jo, pračka.“ Dalším poznávacím znakem lidí, že se konečně dokopali k velkému prádlu je nošení vysoce exotických oděvních kousků. Třeba když potkáte týpka v plavkách, víte, že nejde na populární cranfieldské písečné pláže, ale že jde prát. Když potkáte holku v šatech, které se na žití na buranském kampusu nehodí, usoudíte, že jde prát. Když prostě kohokoliv potkáte v nesmyslné kombinaci oděvů, je vám jasno: došla bída a jde se prát. Existují asi tak dva důvody, proč praní hadrů na Cranfieldu je vysoce nezábavnou činností. První z nich je samozřejmě logistika. Vy nejdřív číháte na volnou pračku, pak se přestěhujete s kufrem do prádelny a zahájíte prací proces. Odejdete. Za hodinu přijdete, prádlo vyndáte a přendáte do sušičky. Odejdete. Přijdete za hodinu a zase se odstěhujete na pokoj. Věřte nebo ne, je to prostě akce, u které strávíte půl večera, protože každou cestu, kterou podniknete do prádelny a zpět, pochopitelně někoho potkáte a zahájíte nezávaznou konverzaci. Suma sumárum, ruční praní by bylo mnohdy časově méně náročné. Věc druhá: praní je tady pochopitelně další nesmyslně drahou položkou, protože za celý proces vylíznete 3,60 libry a ještě se vám může stát, že místo svých fešáckých gatí a elegantního topíku vytáhnete cáry roztrhaných tkanin. Ano, to už se tu taky stalo a když si představíte, že stojíte v těch plavkách a čekáte, až se vám vypere něco, v čem můžete mezi lidi, a místo čistého prádla vyndáte rotźtrhané hadry tak akorát na mytí podlahy, asi se vám mezi lidi už nechce. A teď vlastně nevím, jestli je výhodou cpát tu pračku vším, co máte, protože její buben opravdu pojme skoro všechny moje zásoby oděvů, které tu mám. Nyní však k tomu nejzábavnějšímu a to je krmení pračky mincemi. Neděle večer, Anička potřebuje nutně prát a tak přehrabuje peněženku a hledá drobný. Marně. Papírovky pračka nebere. A tak obvolává asi pět lidí z okolí jejího pokoje, jestli někdo nemá drobný! Další zábavou cranfieldských praček je totiž to, že nevrací, takže když tam naházíte o libru více, prohráli jste. Asi po dvaceti minutách snažení a proseb získávám od jednoho kamaráda 1,30 libry a od druhého 2,25. Ano jistě, chybí mi 5 penny! Doplňuji zásobu mojí pětipenny z peněženky a plánuju, jak na recepci směním pětipenny ve vyšší hodnoty, neboť pětipenny pračka taky nebere... Láduju svoji krosnu a v elegantním převleku sestupuji k recepci a žádám o směnu a žádám marně. A tak žádám v naší kantýně o směnu a taky marně. Stojím si s těmi dvěma pětipenny a na kolenou prosím, ať mi to smění za desetipenny. Jen tak pro představu, prosím vám, pětipenny je hodnota méně než dvou korun a to je hodnota, za kterou se tady ani neuprdnete. Když už cítím, že můj pomyslný bod sebeovládání začíná těžce prohrávat, poptám se ještě pár lidí v kantýně, jestli nemají drobný. Když už si myslím, že si ze mě celej Cranfield dělá prdel, že u sebe nemá drobný, vracím se se svoji krosnou zpátky na pokoje a vrážím kamarádce do ubikace. Dej mi desetipenny, vyřknu a hroutím se na zem jako po bitvě u Thermopyl. Za tento obdivuhodný výkon konečně dostávám směnu a štěstím bez sebe jdu dokončit svoje britské laundry a to nečekaně bez nehody.

A tak si tady žijeme s obyčejnými strastmi obyčejného uklízení.