Cranfieldské strasti a slasti

Ne, název se nemění z cranfielských strastí a slastí na pouhé oxfordské strasti. Rozhodli jsme se jen minulou sobotu 29.8. udělat si výlet do Oxfordu, univerzitního města, kam prahnou srdce tisíců studentů ročně. Moje ne.

Odmítla jsem nabídku udělat si třídenní párty v Londýně s partičkou Španělů, neboť se mi úplně nechtělo platit tolik peněz za hotel a navíc mělo být dost hnusně. Poslední srpnový den jsou totiž v Anglii Bank Holiday, což je státní svátek vzniklý od roku 1871. Znamená to, že se prostě zavřely banky a počítalo se. Bank Holiday je však i obyčejné označení pro jakýkoliv státní svátek ve Velké Británii. Nu což, prostě volno, což znamená, že ve škole se neučí, proto jsme měli 3 dny volna. Taky jsem trochu z toho „english everywhere“ dost unavená, tak jsem se těšila, že nebudu muset den dva nic dělat. Tudíž jsme si v sobotu udělali výlet do Oxfordu. Původně nás mělo jet víc, já, Michal, Číňanka Jingjing, Francouz Gaetan a jeden Ital. Trošku jsme nakonec skončili s Michalem a Číňankou Jingjing sami, ale byli jsme rádi, že se můžeme bavit anglicky. Týdenní školní deformace zapůsobila natolik, že se i s Majklem bavíme anglicky, což je samo o sobě dost zvrácené.

Má zuřivost ve šlapání pedálů zapůjčeného kola mě dovedla k tomu, že jsem vzdálenost 13 km z mé obce Marston Moretaine na stanici autobusů v Milton Keynes vykonala opravdu na kole a to již brzy z rána. Oxford je město, na které jsem se vlastně docela těšila. Prostě Oxford, místo koncentrace studentů z celého světa, rodiště řady významných lidí, kulturní centrum, krásná architektura. Mé dojmy jsou však už o něco chladnější. Buď ještě nejsem dostatečně zapálený milovník anglické architektury, nebo jsem asi byla na vnímání těchto jemných nuancí místního stavitelství příliš unavená ranní jízdou na kole. Pravdou je, že řada budov a to hlavně místní university je opravdu krásná, všechno je všude upravené. Neposkvrněné budovy, opečovávané zahrádky, čisté ulice, happy lidi, ještě víc happy studenti a ještě k tomu dost amazing počasí. Ale celá ta přehlídka kolejí, chrámů a knihoven ve mně vzbuzuje stejný pocit. Jsou to domy hezké, to se jim upřít nedá, ale všechny úplně stejné. A když člověk vejde do vedlejší ulice a prochází mezi obyčejnými domy, má pocit že se prochází mezi úplně stejnými obyčejnými domy jako někde v Horní Dolní někde v koutě anglického landscapu a ne v Oxfordu. Tudíž mám pocit, že kvalitu tohoto místa, které jistě má genius loci dostatečně neoceňuji a největší zážitek jsem získala z místní Galerie umění na výstavě Flying to the Moon. O čem výstava pojednávala, si nehodlám troufat říct, každopádně jsme se shodli s Jingjing na slovech „scary“ a „crazy“. Vůbec Galerie umění jsou v Anglii vděčným terčem návštěv, jsou totiž zadarmo a musím říct, že jsou opravdu nápadité. Michal jakožto milovník umění (doufám, že jsi milovník umění) si rozhodně tato místa užívá. V Milton Keynes jsme dokonce v takovéto galerii strávili více času než při pozorování nepříčetných lyžařů na indoor sjezdovce.

Také jsme se přidali k poznávací prohlídce města, která byla nabízena rovněž zadarmo (zn. pěšky), kterou jsem opravdu ocenila. Skupiny asi 20 lidí se ujmula velice energická mladá slečna a rychlostí 50 souvětí o 30 slovech za 15 vteřin 2 hodiny chrlila zajímavosti o všech těch přilehlých budovách, okolo kterých jsme chodili. Ačkoliv mluvila tak rychle, že díky tomu musela pochopitelně řadu slov zkrátit o půlku jejich délky a zbytek polknout do jedné souvislé pomlky, za kterou se ještě stihla nadechnout na další 2 minuty, bylo ji opravdu docela dobře rozumět. K tomu měla velice charakteristický divadelní projev, při kterém musela spálit kalorie z tak 2 hamburgerů, takže přiznávám, opravdu jsem ji skoro ty 2 hodiny stihla vnímat. S dotyčnou dívkou jsme tedy prošli hlavní památky Oxfordu a užívali si krásného počasí. Postupem dne jsem však začala vnímat i kulturní rozdíly mezi Českem a Čínou, proto jsem začala být i silně unavena z naší společnice. V každém případě to byl fajn výlet, na kterém jsme stihli navštívit i místní nákupní centrum, kde jsme prvně zkusili vyhlášený anglický Primark. Oděvní obchod, kde se obléknete opravdu levně a vkusně, takže se docela těším, až si tam někdy koupím tričko za libru či dvě. Nakoupili jsme jídlo v M&S, což je obchod, o kterém jsem celý život žila v přesvědčení, že prodává jenom hadry a vydali jsme se na zpáteční strastiplnou jízdu autobusem.

Tak za 14 dnů jedeme se školou do Cambridge, tak snad tohle univerzitní city bude krapet lepší. Hope so.